Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Nehoda a střípek minulosti

15. 10. 2014

 Upír:

Kate brala Johanku velmi často do laboratoře. Nebylo to rozhodně hloupé děvče a tak brzy uměla míchat masti a léčivé tinktury. Má sladká alchymistka říkala, že alchymistům brzy odzvoní ale léčení bude potřeba stále. Také však Johanku cvičila v popisování vizí vyvolaných mandragorou.

Myslel jsem že ani dnes tomu nebude jinak ale zmýlil jsem se. Kate Johanku poslala aby odnesla destilovanou mandragoru do police u zdi. Johanka však cestou zakopla a baňka jí vyklouzla z ruky. Uslyšel jsem zvuk roztříštěného skla a vzápětí jsem ucítil štiplavý pach mandragory.

Můj zrak zakryla mlha, ta se však vzápětí zvedla a já byl nucen znovu prožít nejhorší okamžik své existence. Své stvoření.

Stalo se to 26. srpna 1278, ten den byl svátek svatého Rufa. Toho dne bylo jasno a slunce se do nás opíralo od časného rána. My, řadoví pěšáci, jsme se hotovili k boji.

Táborem projížděl na koni náš pán a král Přemysl Otakar toho jména druhý. Tu a tam se zastavoval u skupinek vojáků aby s nimi prohodil pár slov. Jeho snědá pleť ostře kontrastovala s kovem se lesknoucí přilbou. Zastavil i u mne a mého bratra Vojtěcha.

„Jak se vám daří, mí stateční?“ zeptal se nás král.

„Jako před každou bitvou do které jsme mohli kráčet po tvém boku.“ odpověděl Vojtěch.

„Což myslíte, zvítězíme či padneme?“ otázal se nás náš král znovu.

„Pod vaším vedením snad ani není možné prohrát, můj pane!“ zvolal jsem. Král zjevně potěšen odcválal.

Nastala bitva a pro nás se vyvíjela dobře. Stáli jsme na pravém křídle, já a můj bratr bok po boku. Náhle se na nás vyřítila Habsburkova záloha. S tím nikdo z nás nepočítal.

 Vojtěcha zasáhl meč jednoho z jezdců do krku. Padl k zemi zbrocen krví. Klesl jsem k němu na kolena. Bylo mi jedno že jsme vprostřed bitvy. Položil jsem si bratrovu hlavu do klína. Jeho krev mi pokryla ruce i zbroj. Vojtěch umíral!

„Bratříčku, neumírej mi.“ zaprosil jsem, koho? bratra, osud nebo snad boha?

„Jakube,… pokud přežiješ dnešní den,…vzkaž  Anně že jsem jí měl rád,… prosím.“ šeptal Vojtěch přerývaně a krev mu odstřikovala z krku.

„Slibuji, bratříčku slibuji.“ lkal jsem v slzách. Vojtěchovy bledé rty se pohnuly v posledním slově díku a jeho oči se zůstaly dívat na sluncem zalitou letní oblohu.

Opět jsem v ruce sevřel meč. Nevím, nejspíš jsem chtěl pomstít Vojtěchovu smrt. Mé kroky směřovaly tam, kde nejprudší byl boj. Tam hrdinně bil se král Otakar a jeho věrní. Dělila mě však od nich hradba nepřátel. Zbyl jsem na pravém křídle sám. Naši již v panickém strachu z pole válečného prchali. Kdosi z nepřátel mne praštil plochou meče do hlavy. Padl jsem omráčen mezi těla padlých kamarádů.

Probral jsem se až když byla tma. Po bojišti se v měsíčním světle pohybovaly mezi mrtvými temné postavy. Nejprve mi připadlo že jsou to zloději co okrádají mrtvé ale nebyly.

Jedna z těch postav se přiblížila ke mně. Měsíční světlo jí zalilo obličej. Rozbušilo se mi srdce. Byla to žena. Oblečená byla do jednoduchých šatů z bílé látky která však byla téměř průhledná. Její sličná tvář ve mně vzbudila strach a já nejprve nevěděl proč. Až po chvíli mi to došlo. Z koutku úst jí vytékalo cosi tmavého a oči jí svítily jako dva řeřavé uhlíky.

Poklekla vedle mě. Strach mi zabránil v jakémkoli pohybu. Ona si mne zvedla do náručí. Nechápal jsem proč to dělá. Zakousla se mi do krku. Strašně to bolelo ale já byl svým způsobem rád že to bolí. Bolest znamená život.

Cítil jsem jak krev opouští mé tělo. Začal jsem jí od sebe odstrkovat ale nenechala se. zdálo se mi že jí to dokonce vzrušuje, což mě děsilo. Trvalo to snad věčnost ale pak můj krk pustila. V ruce se jí zaleskla dýka. Lekl jsem se. Ona se řízla tou dýkou do krku. Přitáhla si mou hlavu ke krku a přinutila mne přitisknout rty k té ráně. V ústech jsem pocítil kovovou chuť krve. Náhle jsem měl v ústech tolik krve že jsem se začal dusit a tak jsem polkl.

Tělem mi prošla vlna pocitu tepla a já zatoužil pít dál. Začal jsem sát její krev. Zasténala. Polykal jsem její krev s narůstající naléhavostí. Její sténání zesílilo. Znovu jsem ucítil její tesáky v krku. Pil jsem její krev a ona pila mou. Mé tělo pomalu ochabovalo až jsem zaklonil hlavu a měsíc před mýma očima zhasnul.

Hodiny, dny nebo snad týdny, nevím! Nevím jak dlouho jsem byl mrtvý. Probral jsem se ve tmě. Mé tělo obklopovala hlína. Chvíli mi trvalo pochopit že mě pohřbily. Začal jsem se vyhrabávat ze země. Venku byla noc. Jasná noc bez měsíce. Nad sebou jsem uviděl tolik hvězd jako ještě nikdy.

Byl jsem nahý jako novorozeně které právě spatřilo svět. Mezi stromy se něco pohnulo. Byla to ona, má stvořitelka. Kývla na mě a já musel jít, i když jsem takhle jít nechtěl. Nejprve si mne pozorně prohlédla ale pak mi hodila jakýsi hadr. Omotal jsem si ten hadr okolo slabin a upevnil jej na boku.

Vzala mne za ruku a rozběhla se semnou lesem. Běžela strašně rychle ale já jí kupodivu stačil. Ani jsem neběželi dlouho když se před námi objevila vesnice. Uslyšel jsem podivné ťukání. To bila srdce spících vesničanů.

Podíval jsem se po své společnici, ta právě lehce přeskočila ovčí ohradu. Následoval jsem ji. Podívala se na mne, zavrčela. Vzala mne za ruku a rozběhla se se mnou mezi ovce. Nechápal jsem co to děláme. Cítil jsem jak mi hrudník rozvibrovalo vrčení.

 Hluk který jsme v ohradě vyvolali vylákal vesničany ven. Ona mne chytila za ruku a odtáhla zpět do lesa. Vesničané zmateně běhali okolo ohrady. Srdce jim divoce tloukla a já poznal že mají strach. Několik odvážnějších se odvážilo vstoupit do lesa.

Jeden vesničan se dostal do mé blízkosti. Neviděl mě. Otočil se ke mně zády a chtěl odejít.  Okamžitě jsem po něm skočil. Instinktivně jsem se mu zakousl do krku. vykřikl. rukou jsem mu zakryl pusu aby byl zticha.

S první kapkou krve v mých ústech jsem pocítil bolest v zubech. Na okamžik jsem přestal abych si ohmatal zuby jazykem. Můj jazyk však narazil na pár dlouhých tesáků ostrých jako břitva. Pocítil jsem touhu je vyzkoušet a tak jsem je zabořil do hrdla toho člověka.

S každou kapkou krve jsem se cítil silnější, mocnější ale také vzrušenější. Vesničanovo tělo ochabovalo. Srdce přestávalo tlouci. V těle již nebyla krev. Nevěděl jsem proč ale byl jsem nespokojen. Naštvaně jsem odhodil tělo mezi kořeny stromu.

Stála kousek ode mne. Dívali jsme se jeden na druhého. Olízla si rudé rty. Jediný krok a byl jsem u ní. Strhla mi z boků hadr zakrývající mé slabiny. Shodila mne na zem. Chtěl jsem se zvednout ale ona mi v tom zabránila. Vyhrnula si sukni a obkročmo se na mne posadila. Spojila naše těla v jeden celek a začala se rytmicky pohupovat. Ztěžka jsem oddechoval, ona sténala. Pak se mne náhle opět zmocnila mlha.

Když jsem se probral z letargie, ležel jsem Kate v klíně. Johanka v laboratoři nebyla.

„Ach díky bohu probudil ses!“ zvolala Kate, pak se ke mně sklonila a políbila mě.