Experiment 228
Nikdy mě neměli pouštět z toho sklepa. Policie, která mě našla, si myslela, že jsem jen obyčejné týrané dítě.
Byl jsem vychrtlý kluk ve špinavých hadrech, který si nepamatoval denní světlo. Když se mě ptali, kdo jsem, řekl jsem jen: „Experiment 228.“
Později mi řekli, že si mě spojili s jedenáct let pohřešovaným chlapcem a naučili mě, že jsem Pavel Noví. Po krátkém pobitu v nemocnici mě poslaly k „mé“ rodině.
Manželé Noví byli celkem milí lidé a ukázalo se, že mám i spoustu sourozenců. Podle nich jsem nejstarší ze sedmi dětí, z niž většina se narodila až po mém únosu ale ani ty nejstarší si mě nepamatují. Nedivím se! Ostatně já si je taky nepamatuju. V době mého únosu mi byly čtyři, mé sestře Kristýně byli dva a Antonínovi šest měsíců.
Pokoušeli se mě začlenit mezi sebe, ale už jste si zkusili začlenit do života patnáctiletého kluka, který neumí skoro nic. Přesto si myslím, že všechno šlo docela dobře, než jsem začal mít ty výpadky. Pamatoval jsem si například, jak si s devítiletým bráchou Michalem házíme míčem a pak najednou tma po které jsem se probral v lese za našim domem.
Psychiatr tvrdil, že je to jen posttraumatická porucha a dal mi prášky. Jen že nezabrali. Bylo to stále častější.
Snažil jsem se nezůstávat ani chvilku sám. Po dvou měsících má paranoja dostoupila vrcholu a já začal neustále nosit na hrudníku zapnutou malou kameru.
Bylo léto a tehdy o víkendu odjeli rodiče s mladšími dětmi kempovat.
Doma jsme zůstali jen já Kristýn a Tonda. Večer k nám přišel Tondův kamarád Vašek, chtěli se koukat na nějaký film. Poslední co si z toho večera pamatuju je, že jsem šel do kuchyně pro nějaké jídlo.
Probudil jsem se u lesního jezírka. Byla mi zima. Tričko jsem měl roztržené a na kalhotách jsem měl tmavé skvrny.
Kamera, kterou sebou všude nosím, ležela na pařezu kousek ode mě.
Ještě běžela. Vypnul jsem nahrávání a pustil jsem si záznam.
Při hledání sušenek ve skříňce jsem se podíval z okna. Na nebi svítil měsíc v úplňku. Něco se muselo stát, protože jsem nechal sušenky sušenkama a vrátil se do obíváku.
„Pavle?“ oslovila mě sestra váhavě: „Jsi v pohodě?“
„Má zase ten svůj záchvat.“ ozval se Tonda: „Kde máš prášky, brácho?“
Zpoza kamery se ozvalo vrčení a pak se v zorném poli kamery objevili ruce. Měli by být moje, ale byli chlupaté a měli drápy.
To co pak vidím na záznamu z kamery, mě k smrti vyděsí.
Vystrašeně přede mnou prchají a snaží se ukrýt v domě. Jako první to schytá bratrův kamarád Vašek. Nebyl dost rychlí. Chytil jsem ho za ramena a jedním škubnutím byl na dva kusy.
Druhý je Tonda. Schoval se v ložnici rodičů. Jenže mě namůžou zastavit zamčené dveře. Vyrazil jsem je z pantů. Vytrhl jsem mu srdce z těla a asi jsem ho snědl.
Při těch záběrech se mi udělalo špatně a zvracím.
Donutil jsem se to dokoukat. Musím vědět, jestli se zachránila alespoň Kristýn.
Po dvouch dalších minutách záznamu vím, že ne. Podařilo se jí sice přežít skok z okna svého pokoje, ale já byl prostě rychlejší. Dostihl jsem jí u garáže a utrhl jsem jí hlavu.
Pak už je na záznamu jen to jak se procházím lesem při měsíčku s hlavou své sestry v ruce. Když se dostanu sem, k tomu jezírku, přesune se kamera z mé hrudi na pařez, kde jsem jí našel.
Z maličké obrazovky mé kamery se na mě dívá chlupaté monstrum, které se poznenáhlu začíná měnit na MĚ.
V prudkém návalu vzteku hodím kameru do jezera. Běžím lesem zpátky do našeho domu. V domě potlačuji nutkání zvracet. Beru si provaz, mobil a papír s tužkou.
Vracím se zpátky do lesa. Teď už nespěchám. Vím, co musím udělat. Už nechci nikomu ublížit.
Cestou si na provazu uvážu smyčku. Vybral jsem si krásný starý buk, přes jehož větev jsem smyčku přehodil.
Teď tu sedím a píši tento vzkaz. Nebojím se toho, co přijde, bude to tak lepší.
Přivalím si sem špalek a až se na něj postavím, zavolám policii a řeknu jim, co jsem udělal. Pak bude konec.
Vím, co jsem udělal a vím, že to že si to vlastně nepamatuji, není omluva. Nevím, kdo země udělal to monstrum, kterým jsem. Prosím o jediné, až příště najdete, nějaký Experiment nechte ho tam kde je nebo ukončete jeho trápení, ale nesnažte se nás vracet tam, kam už nepatříme. Omlouvá se vám Experiment 228.