Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nadcházka k peklu

Z údolí se valil dým. Antera stála se svým oddílem na kopci. Tam daleko pod nimi hořely jejich domovy, tekla krev jejich příbuzných a končil jejich dosavadní život. Přišli příliš pozdě. Antera se odvrátila od strašlivé podívané a šla ke koním. Ostatní jí následovali se sklopenými hlavami.

,,Jedeme na západ!“ zavelela a vyšvihla se do sedla. Poté ale ještě tiše zavrčela: „Tohle ti neprojde Urne ze Zeleného draka.“

Jeli pár hodin než se jim i kouř z údolí ztratil z dohledu, z myslí nikoli. Oddíl se zastavil u jezera v horách. Teprve teď si začali uvědomovat co se stalo a mysl všech naplnil strach, stesk a vztek.

Jen Antera pořadně věděla co se stalo, válka o které ostatní zatím jen slýchali se dostala až k nim. Snad právě proto si na pomalovanou kůži rozhodila věštecké kameny, zděděné po babičce čarodějce. Viděla že celý oddíl čeká mnoho bojů a krveprolévání. Protože tohle je teprve začátek války „Draka a Růže“.

Antera promluvila k ostatním: ,,Běžte spát, zítra musíme dál. , Havrana paní z Rudé růže‘ a ,Urn pán Zeleného draka‘ se střetnou u Regatiny skály. Čeká nás krvavá bitva.“

***

Další den v sedlech, takový jako stovky jiných a přece zvláštní. Na vršku u Regatiny skály se šikovala vojska. Antera se svým oddílem předjela před Havranu paní z Rudé růže, aby mohli složit přísahu.

Nastala strašlivá bitva. Antera a její oddíl se přidali k jízdě která vyrazila první.

Nepřítel se sešikoval u lesíka. Sotva však se dala jízda do pohybu začal se nepřítel ztrácet mezí stromy. Vidina lehkého vítězství hnala vpřed. První jezdci již dosáhli ke stromům, když tu se ozvala polnice.

Na jezdce se z korun stromů sesypali šípy. Několik členů Anteřina oddílu padlo. Náhle byla všude krev a nářek. Zprava se objevila nepřátelská jízda. Nepřítel bylo více než předpokládali. Ve vojsku pod zástavou s rudým květem nastal zmatek.

Antera se s několika svými bojovníky dostala do obklíčení. Odříznuti od ustupujícího vojska, snažili se vzít sebou na věčnost co nejvíce nepřátel.

Pod Anterou klesla její bílá klisna Embla. Anteru to rozlítilo k nepříčetnosti. Vrhla se vpřed s výkřikem: „Kupředu věrní! Za veš co je vám drahé!“

„Za Rudou růži!“ vykřikli ostatní.

Boj byl krutý ale krátký. Antera se rvala jako rozzuřená tygřice, její vztek jí hnal vpřed. Nezpozorovala že se dostala příliš daleko od ostatních. Nepřítel toho využil a Antera zasažena kyjem do hlavy klesla v bezvědomí k zemi.

***

Když se jí vědomí vrátilo, ležela v kobce vysekané do skály. Bolela  jí hlava a necítila se dobře. Doplazila se k mřížím. Před mřížemi ležela miska, Antera jí vtáhla do kobky a lačně spolykala trochu chuchvalcovité ovesné kaše.

Antera si sedla u mříží. Nemluvila, nebylo ani s kým. Byla špinavá od krve. Krve těch které zabyla v bitvě.

Chodbou čas od času prošli muži s na čele vytetovanými draky. Antera si vzpomněla že slyšela o takových mužích vyprávět a zachvěla se. Muži s draky na čelech byli kastrovaní strážci vězeňské pevnosti, které se mezi lidmi přezdívalo „Nadcházka k peklu“.

Antera byla příliš vysílena, proto se zhroutila do slámy a usnula.

***

Po několika hodinách spánku se Antera probrala a posadila. Bolest hlavy pominula a bylo jí celkově lépe. Dlouho se nic nedělo, jen z hlubin vězení se ozýval křik a sténání mučených vězňů.

Po několika hodinách se objevili tetovaní muži. Vytáhli ji ven a táhli jí někam pryč.

Antera neměla ponětí kam ji vlečou. Za pár okamžiků však stanula ve věži v místnosti se čtyřmi okny do všech světových stran. Když jí ti dva připoutali k železnému kruhu v podlaze a odešli, vstoupil do komnaty Urn pán Zeleného draka.

Usadil se do křesla mezi východním a severním oknem: „Pověz mi své jméno bojovnice!“

Antera neodpověděla. Urn se zvedl z křesla a vzal jí za krk. Antera vypískla: „Antera, mé jméno je Antera ze Spáleného údolí.“

Urn odstoupil, utřel si ruce a zasmál se: „No vidíš že to jde. Chci si jen promluvit, vypadáš docela inteligentně.“

Antera se zamračila a prohrábla si rukou zlaté vlasy které vypadaly že potřebují umýt a učesat. Antera si je odhrnula z čela a řekla: „Jsem Antera velitelka Svobodného oddílu jezdců. Momentálně ve službách ,Rudé růže‘ a s tebou se bavit nehodlám.“

„Kde máte koně a oddíl hubatá slečinko.“ Zeptal se Urn s posměchem v hlase.

„Má klisna Embla je mrtvá a většina mého oddílu taky, kvůli vám a té hloupé válce!“ vykřikla Antera a hlas jí vzteky přeskakoval.

„To je mi líto.“ řekl sladce ale Antera zavrčela: „Slova sladký jako med, v srdci pálí jako jed!“

Po těch slovech Urnovi zablýsklo v očích a přistoupil k ní blíž. Antera před ním ustupovala dokud stačil řetěz. Urn jí chytil a začal z ní strhávat oblečení. Antera neztratila rozvahu, naoko se přestala bránit. Již při jeho příchodu si všimla že má vzadu na opasku dýku. Urn se ještě nedostal ani ke knoflíkům od kalhot, když se dýka zaleskla v Anteřině ruce.

Antera Urna prudce odstrčila, ten překvapeně udělal pár kroků vzat. Antera se vrhla na něj. Dýka se zakousla do Urnova krku.

Horká krev vysoko vystříkla ale Urn se nezhroutil k zemi. Stál tam s krvácející ranou na hrdle a hleděl na ní, jako by nemohl uvěřil že ta křehká dívenka mu ublížila.

Antera znovu v ruce sevřela dýku. Tentokrát šla dýka vší silou do srdce. Nyní se již Urn sesul mrtev k zemi.

Antera si setřela krev z obličeje. Slunce právě zapadalo. Severním oknem byl vidět protější kopec na kterém právě vzplanul oheň.

***

Ráno po bitvě se zbytky svobodného oddílu sešli u ohně v nouzově opevněném táboře Rudé růže. Ztráty byly nejen mezi zvířaty ale i mezi lidmi. Nejvíce však  je bolela ztráta milované velitelky. Přesto jim v srdcích hořela naděje, neboť Antera nebyla mezi padlými.

Když pohřbili své mrtvé, rozhodli se zachránit Anteru.

„Nejbližší vězení Zeleného draka je Nadcházka k peklu,“ prohlásil Koblinka Který měl v hlavě mapu snad celého světa.

„Doufejme že je tam a že je naživu, “ pravil Lexian který prozatím převzal velení: „Musíme se poradit s paní Havranou. Jsme teď v jejích službách!“

Lexian který Anteru miloval, byl pevně rozhodnut že Havranu přesvědčí.

Paní Havrana byla ještě v péči léčitelů když jej přijala.

„Má paní,“ řekl s úklonou: „Během včerejší bitvy utrpěl můj oddíl ztrátu nejvyšší. Naše velitelka Antera ze Spáleného údolí byla zajata. Jménem svého oddílu vás žádám o povolení vydat se do Nadcházky k peklu a přivést Anteru nazpět.“

„Pověz mi chrabrý válečníku, z čeho tvůj oddíl soudí že je Antera za Spáleného údolí naživu a v zajetí?“ zeptala se Havrana.

„Nebyla mezi padlími a není tu s námi. Nadcházka k peklu je nejbližší vězeňská pevnost našeho nepřítele.“ odpověděl Lexian.

„Ještě jedna otázka. Proč jí chcete zachránit?“ zeptala se Havrana a gestem přitom poslala pryč léčitele.

„Víš paní to je tak, mě a ostatním členům jejího oddílu zbyli na světě už jen tři důležité věci: POMSTA, SMRT a ANTERA.“ řekl Lexian vážně.

„Dobrá běžte tedy. Osvoboďte svou velitelku. A však nesmíš nikoho nutit aby šel! Vezmi sebou jen ty kteří budou chtít jít! Rozumíš?“ Havrana se mu dívala přímo do očí.

„Rozumím, má paní!“ odpověděl aniž by odvrátil zrak.

„Nuže nyní běž a osvoboď svou velitelku, chrabrý bojovníku!“ řekla Havrana velitelsky. Když odešel zašeptala do ticha: „Nechť ti jsou všemocní bohové nakloněni. Modlím se za tebe chrabrý mládenče.“

***

Celý oddíl se vydal na jihovýchod a zastavili se až v lese na úpatí kopce na dohled od zubových věží Nadcházky k peklu. Starobylá pevnost vypadala přímo děsivě.

„Nyní vám vysvětlím plán.“ Začal Lexián a dělal přitom náčrt do hlíny: „Rozdělíme se na tři části. První povede Luko druhou Modyn a tu třetí si vezmu já. Luko ty se ukryješ na vrcholu kopce nad pevností a až dostaneš znamení zaútočíš od jihu. Modyne ty vyjedeš na ten kopec co je severně od pevnost a připravíš tam velkou vatru, ale část tvých lidí bude stavět tábořiště tak aby bylo z pevnosti dobře vidět. Po západu slunce zapalte oheň, strhněte tábor a jeďte do soutěsky, Jestli se k vám do svítání nepřidáme vraťte se k paní Havraně! Já zaútočím na bránu. Nějaký dotaz?“

Vše bylo jasné a tak mohla začít druhá bitva války „Draka a Růže“. Bitva která později proslula jako „Vpád do pekla“.

Luko hnal svou družinu lesem po jižní straně kopce vzhůru, poté čekali několik hodin na znamení. Modyn a jeho bojovníci pracovali tak houževnatě že vatra měřila přes dva metry a mohla hořet celý týden.

Lexian se v údolí připravoval na útok a jisté přípravy učinil i co se týče ústupu. Rozdělil své lidi na čety které měli proniknout do útrob pevnosti a hledat Anteru.

Při slunce západu zapálil Modynův oddíl vatru a to bylo znamením pro Luka aby zaútočil.

Lexian zaútočil po té co Luko odvedl pozornost od brány. V nastalém zmatku, který byl větší než předpokládali, prolomili Lexianovi muži bránu a pronikli do pevnosti. Lexian nalezl Anteru ve zbrojnici pod věží, kde si brala svoje zbraně.

„Antero!“ vykřikl a vrhl se k ni.

„Lexiane, kde se tu bereš?“ vytřeštila na něj oči.

„Jdeme tě zachránit.“ bylo to jediné co v tu chvíli dokázal říct.

„Všichni?“ zeptala se Antera překvapeně.

„Všichni, co tě znají.“ usmál se na ní a naklonil se k ní aby jí políbil.

„Tak co tu ještě stojíte? Jdeme! Honem!“ zařval na ně někdo z chodby.

Oba vyběhli ven na nádvoří kde zuřil boj. Lexian zatroubil na trubku aby ostatním oznámil že Anteru našel.

 Nepřátel bylo mnoho a tak byl odtrouben i ústup. Probyli se ven a jako šípy letěli lesem do soutěsky kde už na ně čekal Modyn. Po chvíli se přiřítil i Luko.

Bitevní šrámy vyvážila skvělá kořist, třicet krásných koní Urnovi rytířské jízdy se jim náramně hodilo. Antera, která přišla o svou klisnu, si vybrala vraného hřebce a dala mu jméno Sleipni.

Všichni se vrátili k paní Havraně. Nečekal je však klid a odpočinek. Smrtí Urna pána Zeleného draka válka neskončila, jeho dědici se pustili do války s ještě vjedší chutí. Ale to už zapsali jiní kronikáři.